Jak mě Krakonošův cyklomaraton přivedl k cyklistice

16. 6. 21 / Přestartovní horečka stoupá, ale tenhle příběh stojí za to, chvíli se zastavit. To si fakt dejte...


V červnu 2020 si říkám, že bych mohl zavítat do mých oblíbených Krkonoš. Pobýt na čerstvém vzduchu a načerpat novou energii. Když konečně vyberu vhodné ubytování v Peci pod Sněžkou, napadlo mě, že by nemuselo jít pouze o odpočinkový víkend. Zavolám proto do ubytování a ptám se, kde bych si mohl zapůjčit nějaké kolo. „Nechám se lanovkou vyvést nahoru, projedu se a bude to fajn,“ pomyslel jsem si.

„Zkuste místní InterSport, ti nějaká kola mít budou. Ale raději si pospěšte, za týden tu jsou závody, Krakonošův cyklomaraton se to jmenuje. Tak aby nějaká kola ještě zbyla,“ vysvětlí mi v ubytování.

„Závody? Hmm, na kole jsem se ještě nikdy žádných neúčastnil. To by mohlo být fajn!“ s povděkem odvětím.

Rychle googlím, co že to ten Krakonošův cyklomaraton je. Prošmejdím stránky a říkám si, že těch 87 kilometrů by mohlo jít. Vždyť jsem jako dítě ujel za den na kole i 70! Ihned proto volám pořadatelům a ptám se, zda mají ještě volné místo. Milá paní mi po telefonu vysvětlí, že bych to ještě mohl stihnout, když hned zaplatím startovné.

„Dobře, jdu na to. Seženu kolo a hned platím,“ pokládám v rychlosti telefon.

V InterSportu mi místní personál velmi ochotně poradil. Prý bude nejlepší půjčit si „gravela“. Ne že bych v tu chvíli věděl, co to je, ale samozřejmě souhlasím. Naplněný radostí tak volám zpět pořadatelům závodu, abych potvrdil svoji účast i zaplacení startovného.

„A je to vážně akce pro hobíky, že jo?“ ptám se na závěr prosebně.

„Víte, vy jste mi ten telefon položil tak rychle, že jsem vám to nestačila doříct. Jak teď byly kvůli covidu zrušené všechny závody, tak se nám přihlásila tuzemská špička. Že se také rádi přijedou projet. Ale nebojte, ti pojedou tu delší trasu. Vy jen tu kratší, ale zkuste to stihnout v průměru 20 kilometrů v hodině, abyste dojel kolem 4 hodin. To bude zhruba čas těch na konci,“ vysvětlí mi.

Tuzemská špička? Jistě to nebude tak zlé. Určitě tam bude spousta lidí, co na kole moc nejezdí, tak se přeci nenechám těmi profíky rozhodit! Natrénováno nemám skoro nic, nepočítám-li dva výlety z Pardubic a přes Černou horu (jednou mi pomohla lanovka) do Pece. Ale doženu to pevnou vůlí. Také celý týden ani nepřičuchnu k pivu, abych tomu pomohl alespoň správnou životosprávou. To by mohlo stačit.

Pár dnů před závodem zjišťuji, že to zase tak růžové nebude. Snad každý den vidím na internetu několik článků o plánovaném závodu. Prvotní „Wow!“ tak střídá lehčí nervozita. Pomalu zjišťuji, že lidí, jako jsem já, tam nejspíš moc nebude. Když pak vidím článek s nadpisem „Hvězdy míří na Krakonošův cyklomaraton“ zhrozím se. Ona to bude natáčet i televize… No to je vážně super…

V pátek, den před závodem, začínám řešit i vhodnou stravu. Žádný chleba, pouze maso a bez hranolek. Ať jsem trochu fit.

Ještě mi volají i z InterSportu. „Nášlapy asi nechcete, co?“ ptají se.

„Co že nechci? No jasně že ne,“ odpovídám, aniž bych věděl, co mají na mysli. Raději se pak stavím ještě vybrat nějakou pláštěnku, podle předpovědí totiž nemá být moc hezky. Večer pak vynechám plánovanou saunu, aby tělo bylo v klidu, a jdu brzy spát.

Brzy ráno se probudím a jako první přicházím na snídani. Co mám jíst? Tak zkusím od všeho trochu. Pár vloček, abych měl dost energie, ovoce také, samozřejmě. No a vajíčka. Ty si přeci dávám vždycky a všude se píše, jak jsou zdravé! Sním jich hromadu a mažu zpátky na pokoj, abych se převlékl.

Nakonec volím své tenisové kraťasy, pod ně slipy, samozřejmě (!), a boty z krosových běhů, tedy vlastně jednoho běhu. Nahoru beru dvě vrstvy, aby mi snad nebyla zima. Do taštičky přibalím kupu gelů, tyčinek a všeho možného. Taky sluchátka, abych si mohl pustit nějakou tu písničku.

Když dorazím do Trutnova, zjišťuji, že to bude celkem velká akce. Vyzvednu si kupu startovních čísel a naštěstí mi ochotní kolegové poradí, co se kam připíná. A jdu pomalu na start.

„Peťane, co tady sakra děláš?“ kouká na mě pobaveně kamarádka, která se podle instagramových stories musela narodit s kolem u nohou.

„Coby, jdu závodit!“ odpovím s předstíranou samozřejmostí.

„Teda klobouk dolů. Já to dneska radši vynechám. Má pršet a nahoře budou asi i kroupy,“ říká mi soucitně.

Příliš kuráže mi nedodal ani pohled na ostatní startující. Gravela nikde nevidím, samé silničky (v mezidobí jsem si už zjistil, co to je). „Ale tak co, aspoň se projedu. Asi skončím poslední, což mě bude štvát. Leda bych si vyhlédl nějaký slabší kus, zkusil se ho udržet a pak ho třeba v závěru přespurtoval. Nějakou výbušnost v sobě přeci mám,“ pomyslím si.

Ve startovním poli si tak vyhlédnu statného pána, odhadem o generaci staršího. Směle se postavím vedle něj a povzbudivě říkám: „Moc na kole nejezdím, ale těším se.“

„Z toho si nic nedělej, já také ne. Mám asi jenom 3 tisíce kilometrů,“ snaží se mě utěšit.

„Jako za život?“ ptám se zcela vážně. Jeho udiveným pohledem naše debata končí…

Závod odstartoval a říkám si, jaká je to paráda jet na tom gravelu. To je jiná písnička než to kolo, co se mi válí doma. Za chvíli zjišťuji, že se tempo stupňuje. Aha, pomalejší to bylo jen kvůli tomu doprovodnému vozidlu…

Zpočátku jedeme po rovině a snažím se držet tempo 30 kilometrů v hodině. Vydržím to několik kilometrů a pak si říkám, že je to moc. Když budu takhle pokračovat dál, nedojedu do cíle. A já dneska chci dokončit!

Propadám se proto na chvost startovního pole a za mnou už asi nikdo není. Pomalu se pak dostávám k prvnímu stoupání u Zlaté Olešnice. Ale co to vidím? Přede mnou cyklista, co šlape ztěžka! Pověsím se mu na záda doufajíc, že tak vydržím až do cíle a v závěru ho předjedu. Jenže po chvíli je jeho tempo pomalé dokonce i na mě. „Asi má nějaký zdravotní problém,“ pomyslím si a ženu si to před něj.

Pár kilometrů tak jedu úplně sám, kochám se krajinou a užívám si čerstvý vzduch. To je paráda. Když ho před sebe nepustím, nemusel bych být poslední.

„Makej mladej!“ ozve se náhle za mnou.

„Co? Vždyť já jsem rád, že jedu,“ otáčím se zpět a vidím, že za mnou někdo je.

Jakmile mě dojede, začínáme klábosit. Aspoň nebude nuda.

„Nevykej mi pořád,“ pobízí mě. „Já jsem Šlechta.“

Po chvíli zjišťuji, že mě potkal výjimečný okamžik. Vždyť ten chlápek je starší snad o dvě generace, ale jak si to jede! I cestu má zmáknutou dokonale. Stále mi říká, co nás kde čeká. A nejen zatáčky a stoupání, ale také fanoušci! Snad v každé obci na něj někdo mává, často i početnější hloučky.

„Ty kráso, to je jak na Tour de France,“ říkám mu, když nás, tedy hlavně jeho, povzbuzuje další hlouček před výjezdem na Stachelberg.

Když máme za sebou stoupání, dorazíme po sjezdu na silnici, co vede z Mladých Buků do Pece. Více méně rovinka, ale stále lehce nahoru.

„Jeď těch 24 kilometrů v hodině, to bude tak akorát,“ radí mi ze závěsu.

„Se ti to řekne,“ pomyslím si.

„Jo, abych nezapomněl, támhle nás také čekají. Bydlím v tom důchoďáku,“ dodává.

Teda, to jsem na tom fakt bídně. Ve 30 letech se snažím držet Šlechty a jsem rád, že vůbec jedu.

V Horním Maršově zatáčíme doprava a čeká nás dlouhé stoupání na Pomezní boudy. Po chvíli vidím v Dolních Lysečinách cyklistu, který měl nejspíš defekt.

„Nepotřebuješ pomoct?“ ptám se ho kolegiálně, aniž bych si na kole kdy opravil třeba jen píchlou duši.

Se Šlechtou nakonec projedeme Dolní Albeřice a stále se, byť notně unaven, držím. Před začátkem lesa za Horními Albeřicemi ale jeho tempo odmítám, sesedám z kola a nemám ani energii, abych mu popřál dobrý dojezd.

Po chvíli odpočinkové chůze nasedám na začátku lesa zase na kolo a snažím se rozjet. Trochu jsem se srovnal, jen na ten poslední krpál před Pomezkami raději na pár desítek metrů sesednu, to bych vážně nedal.

Na Pomezkách doplním bidon, odskočím si a k mému velkému překvapení kousek za sebou vidím dalšího závodníka. Ale to není ten, kterého jsem předjel na začátku. Tak možná přeci jen byl ještě někdo pomalejší!

Do žil se mi vrací energie a z kopce se snažím šlapat i tam, kde to není třeba. To musím dát, vždyť už mě čeká jen dlouhá rovinka zpátky. Po chvíli se vracím zpět na silnici mezi Horním Maršovem a Trutnovem a mířím si to zpět. Po cestě ještě míjím Šlechtu, který se s někým vybavuje, ale raději nestavím, protože to bych se už taky nemusel znovu rozjet. Za mnou jinak stále nikdo, to vypadá fakt nadějně!

Šlapu si to vesele dál. Z ničeho nic mě však předjede auto s otevřeným kufrem, kde leží chlápek s kamerou.

„Co to je? To točí jako mě? No paráda,“ přemýšlím nad tím, co se to děje. Chytnu proto berany a přidám na tempu, abych v té televizi trochu vypadal. Najednou však kolem profrčí balík cyklistů a už chápu, že předmětem mediálního zájmu byl někdo jiný. To musí být ti profíci, co jeli dlouhou trasu. Vybičuji se k výkonu a snažím se jich držet. Odhodlání a síly mi vydrží pár set metrů, po nichž už rozumím, jak bláhový jsem byl.

Tak si to opět šlapu sám… Když se dostanu k Hrádečku, říkám si, že už to neposlední místo snad udržím. Sjedu kopec dolů a pak už jen rovinka po přilehlých obcích a příjezd do Trutnova. Snad bych to mohl stihnout i do těch 4 hodin!

Nohy mi ale začínají výrazně tuhnout. Zpomaluji na údržbovou rychlost, abych vůbec dojel. Když se pak přede mnou objeví poslední lehounké stoupání za Vlčicemi, vidím za sebou závodníka. Asi toho, co jsem mu pláchl za Pomezkami. Rychle mě předjede a já už tuším, že jeho kondice bude nad moje síly. Najdu však poslední zbytky energie a snažím se za ním udržet. Na posledním kruháku těsně před cílem mi o pár metrů pláchne, záhy jej však dojíždím.

Tak co bude? Nevím proč, asi se ve mně našly zbytky soutěživosti. A asi se projevila i jedna z výhod půjčeného gravelu, který ty dlažební kostky zvládá lépe. V cílové rovince tak zkouším zafinišovat a předjíždím ho snad o metr!

HURÁ!

„No to ses vyznamenal, když tady spurtuješ jak o mistra světa proti o generaci staršímu závodníkovi,“ pomyslím si o chvíli později s trochou studu. Promiň…

S časem 3:51 sice končím mezi nejpomalejšími, ale radost mi to nijak nekazí. Únavu střídá pocit vítězství a spokojenosti z dokončeného závodu.

Tak mám hotovo. Jdu se občerstvit a s krásným pocitem do sebe soukám guláš s těstovinami. Hned také volám kamarádovi, který má za mnou přijet, že jsem v cíli.

„Cože? Vždyť já tady jedu autem a vidím ještě spoustu cyklistů na trase,“ ptá se mě udiveně, aniž by věděl, že jde o borce, kteří jeli delší trasu.

„To víš, kdo umí, umí,“ kasám se, abych za moment vysvětlil, jak se věci mají…

O pár hodin později si v Peci a s pocitem štěstí dopřávám jiného Krakonoše – toho chmelového. A jedno vím jistě, příště jedu znova!

Rok se s rokem sešel a nad přihláškou na ročník 2021 jsem ani chvíli nepochyboval. Pár drobností jsem snad vylepšil. Už mám cyklistické kraťasy a vím, že vajíčka k snídani nejsou nejlepší volba. Taky jsem si z druhé ruky pořídil silničku s nášlapy. Na výrazné zlepšení v pořadí to nebude. Ba o, hlavní je mít radost z pohybu. A hlavně – ať to všichni bez úhony zvládneme! 

Petr Tomášek

 

 

 

Zpět

 

Bike víkend MTB 2016


 

 

Akce se koná pod záštitou starosty města Pec pod Sněžkou Alana Tomáška a hejtmana Královéhradeckého kraje PhDr. Jiřího Štěpána, Ph.D.

Realizováno za finanční podpory Královéhradeckého kraje.

Hlavní partneři

Sport Cycling Agency s.r.o. © 2011 - 2021 +420 777 830 732 team@cyclingagency.cz

Humlnet Creative, s.r.o. - E-shopy, firemní prezentace, reklamní grafika

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace